V květnu navštívil Paříž, abych nafotil Biblothéque nationale a také si konečně prošel filmová místa. A připomněl si tak ikonické filmy z Paříže Angel- a Amélie z Montmartru (Le Fabuleux Destin d’Amélie Poulain), které jsou pro mě vstupem do Paříže.
Do Paříže jsem vzal jeden jediný a nejoblíbenější širokáč EF 24 L USM f/1.4. Chtěl jsem fotit nejen street, ale měl jsem zajištěná i další místa v časech bez lidí.
Všechny fotografie jsem vám dal také na sociální sítě. Třeba Instagram.
Zcela moderní architekturu jsem třeba fotil v Liverpoolu.
Biblothéque nationale de France
Konečně jsi tam byl a vzal s sebou širokáč. Dostal jsem prostor bez lidí, jen prázdno, dělej so umíš… knihovnu jsem měl v hledáčku celou věčnost. S tímhle krátkým sklem jsem mohl naplno vytřískat geometrii Mitterrandova kampusu – ty čtyři obří věže ve tvaru rozevřených knih mají zblízka neskutečnou sílu. Na Paříži a Londýně se mi líbí ta odvaha vyšvihnout vedle budovy z 18. Století super moderní kampusy nebo je umístit dovnitř starých budov. Je to skvělé.
Biblothéque nationale de France, PARIS
Beton, sklo, ocel
Tady v knihovně uprostřed budovy beton, ocel a nebo původní geniální dřevěné žaluzie, které tam museli dát kvůli přehřívání, dělají v ostrém světle brutální grafický rytmus a linie, po kterých přeci každý fotograf hned skočí. Mít takhle ikonickou lokaci pro sebe bez rušivých elementů je čistý bonus, který člověku ušetří spoustu času v postprocesu.
A nejlepší na tom je, že v tomhle čistém, prázdném prostoru netaháte ven jen surovou modernu, ale celou tu hlubokou historii, kterou má knihovna za sebou. A s tímhle širokáčem jsem dokázal propojit kořeny sahající až ke Karlu V. ze 14. století a schránky, kde leží rukopisy Victora Huga, s chladnou, chirurgickou přesností oceli 20. a 21. století. Tahle vizuální dualita mezi starou duší instituce a moderní betonovou katedrálou vědění dává knihovně úplně jinou váhu.