Asi z nostalgie, asi z touhy objevovat nová místa jsme s Lu vyrazili o víkendu na focení street-portrétu. Jet nějak hodinu a udělat po pečlivé přípravě pár fotek musí mít nějaký pádný důvod: a ten jsme 100% měli – poslední telefonní budka u nás.
Sice se mi v sobotu strašně, ale strašně, nechtělo nikam cestovat. Počasí se houpalo mezi bouřkou, dusným pařákem a deštěm, tlak lítal nahoru a dolů jako pohorské dráze, ale nakonec: když jsem to slíbil, musíme vyrazit.
Cestou k poslední telefonní budce v Česku, kterou provozovala s dotacemi O2, jsme si udělali výlet po krásách české krajiny a dokonce v některém momentu mi Lu nabízela, že dál už jet nemusíme, že máme nafoceno… Nevzdal jsem to.
Když ale člověk projíždí poškozenou krajinou, některé úseky jsou smutné a chování ČEZu (z valné většiny z doby budování socializmu) k přírodě a některým duchovním odkazům je tristní. Na jednom takovém místě jsme museli zastavit a udělat pár žánrových fotografií. Názor si každý může udělat sám.
Cestovat do vzdálené lokace, abyste se pokusili něco nafotit s nejistým výsledkem je vždycky nafotili nejistý výsledek je
Poslední telefonní budka jako vděčný studiový artefakt
Telefonní budku si do studia nepřitáhnete, ikdyž by se to dalo, ale přeci jen exteriér v reálném prostředí má něco do sebe. Naše cesta vedla do vesnice Hlubyně, kde měla být poslední telefonní budka demontována 17. června 2021. Chtěli jsme to stihnout, chtěli jsme udělat něco „extraordinary“, zároveň vkusného, ale raicovního.
Když pochyběly propriety, třeba jako cigareta, pomohli místní z místní hospody, kde se právě slavila svatba.
