Přiznám se, že mě dlouho fotograf Julius Shulman míjel. Nebyla příležitost se do hloubky věnovat jeho práci a podívat se, jak pracovala ikona fotografie architektury poloviny minulého století.
Až nyní jsem se dostal ke starém DVD a dokumentu Visual Acoustics z roku 2008 a pustil si půldruhé hodiny trvající dějství plné vizuálního a fotografického přepychu.
Doslova: co fotka, to naprostý skvost, vyváženost, smysl pro detail, světlo, poměr, rozměr…
Julius Shulman se v průběhu svého dlouhého a plodného života zapsal do dějin fotografie jako skvělý fotograf architektury. Ovšem z filmu a jeho života na mě vystupuje ještě něco jiného.
On nebyl jen obyčejným fotografem, díky jeho fotografiím se totiž mnohá architektonická díla postavená zejména v druhé polovině minulého století v USA dokázala zviditelnit jako funkční životní prostor pro lidi, protože teprve Shulman v nich objevil ten prostor, světlo, a životní rozměr.
Tento styl je mi osobně trošku cizí, chladný, ale je čistý a dokážu si představit, že někde nad Los Angeles se tento styl – sklo, beton – může vyjímat jinak než na evropském venkově. Prostě Amerika, stepi, rozlehlé pláně…
Je ovšem zřejmé, že Julius Shulman svými dokumentárními fotografiemi architektury pomohl zviditelnit celé jedno období rozvoje architektury; a dokumentoval jej až do konce své bohaté kariéery, takže i moderní nové prvky; třeba Walt Disney Concert Hall .
Na
Wikipedii si můžete o něm přečíst mnohem více.
Julius Shulman na Google
Jeho nejslavnější snímek případové studie Case Study House #22, Los Angeles z roku 1960 architekta Pierra Koeniga (samozřejmě černobílá fotografie) je překrásnou ukázkou toho, že správný výběr světla hraje při fotografování architektury naprosto klíčovou roli a jen stěží si na té fotce něco domyslíte.
Julius Shulman svými fotografie posunul architekturu o dost dopředu, protože se mu podařilo ukázat, jak se novátorské idee, nové technologie a nápady promítaly do běžného života.